Unie mentorů

Vztahy v adolescenci

Otázkou výchovy a rozvoje mezilidských vztahů se lidstvo zabývá již od nepaměti. V životě každého z nás existuje celá řada více či méně důležitých osob. Nejčastěji mezi ně můžeme zařadit členy užší a širší rodiny, vrstevníky, ale velmi často, zpravidla v období dospívání, také učitele, vychovatele, vedoucí různých zájmových kroužků a oddílů. Později v životě to mohou být kolegové v práci, různé sociální autority, duchovní, apod. Nezřídka se stává, že v mládí navázaný vztah a jeho vliv přetrvávají dlouho do dospělosti, či provázejí člověka po celý život.

Oblast vztahů je jednou z velmi důležitých oblastí, které ovlivňují vývoj jedince v období adolescence. Toto období lze považovat za klíčové z hlediska převzetí pozdějších rolí dospělého, tedy rolí partnerských, rodičovských, kamarádských i profesních. Ze zkušeností vyplývá, že způsobilost dospívajícího obstát v interpersonálních vztazích je zdrojem jeho vlastní sebedůvěry a zároveň také významným kritériem samostatnosti při jeho dalším rozhodování.

Vztahy a vzájemné interakce mezi lidmi, ať již v dětském, či dospělém věku, byly a stále jsou předmětem mnoha různých výzkumů. Valná většina z nich se věnuje vztahům mezi různými dospělými, partnery, přáteli, vztahy v sociálním kontextu apod. Avšak pouze malý výsek z nich se věnuje vztahům mezi dospělým a dítětem (například rodiči a dětmi, učitelem a žákem, věkově rozdílnými sourozenci). Ovšem vztahy mezi dítětem a cizím člověkem, vzdálenějším příbuzným, trenérem, sousedy či přáteli rodičů stojí zcela na okraji zájmu a bádání. Povšimněme si v tomto ohledu alespoň významné české monografie o adolescenci²⁶, ve které o těchto vztazích nenajdeme téměř žádnou zmínku.

V současnosti není k dispozici mnoho empirických dat o tom, se kterými nepříbuznými dospělými adolescenti vztahy navazují. Navíc nemáme ani dostatek věrohodného materiálu, vypovídajícího jak je jejich přítomnost, či absence ovlivňuje v dalším životě (Ježek, 2006).²⁷ Přesto, chápeme-li výchovu jako mezigenerační proces přenosu zkušeností, kdy na jedné straně vystavujeme dospívající novým zážitkům a zkušenostem a na straně druhé očekáváme, že je budou přijímat a dále vyžívat, je naší povinností se tímto tématem zabývat. Zkoumat je není snadné, neboť ne všichni rodiče si uvědomují důležitost „podané ruky“ v tomto období, ať již ze strany odborníka či laika, a odmítají se s jinou osobou dělit o vliv na své dítě. A není se čemu divit, když mnohdy nasloucháme nešťastným, emocemi nabitým příběhům. V protikladu k těmto zkušenostem však existuje řada rodičů, kteří si uvědomují, že zdaleka nejsou ideálními rodiči, a jejich zdroje (v nejširším slova smyslu a sociálním kontextu) jsou omezené a rozšíření okruhu dospělých, se kterými se jejich dítě stýká, vítají jako příležitost k obohacení jeho zkušeností. Mnoho z nich však uvádí, že takovéto vztahy dětí s jinými dospělými umožňují pouze například v rámci rodiny, nejbližších přátel či školy (tedy s vyloučením cizí osoby).

Ježek (2006)²⁸ uvádí, že Pianta (1997)²⁹ vidí důležitost vztahů adolescentů s různými dospělými především v tom, že tito lidé vnášejí do vztahu podněty a zdroje důležité pro osobnostní vývoj, které by byly jinak pro dospívajícího nedostupné. Hartup (1989)³⁰ zase zdůrazňuje význam interakce ve vývoji nejen adolescenta, ale i dospělého. Naopak Vágnerová (1999, s. 334)³¹ řeší pozici adolescenta, který v případě neúspěchu v oblasti vztahů s vrstevníky hledá náhradní řešení. Popisuje tzv. pseudovzájemnost, kdy si jedinec vynucuje nějaký vztah, který ve skutečnosti neexistuje, protože partner nemá zájem. Nesmíme pominout ani intelektuální, sociální a emoční význam vztahu, kterému se věnuje například Roeser (2000).³²

Oblast vztahů s dospělými mimo rodinu lze podle Ježka (2006)³³ členit ze tří úhlů pohledu. V prvním se můžeme zaměřit na situace a prostředí, ve kterém se adolescenti setkávají a integrují s nepříbuznými dospělými. Ve druhém lze sledovat role a funkce nepříbuzných dospělých, které hrají v životě adolescentů. Z třetího úhlu pohledu můžeme sledovat zaměření adolescentů na konkrétní osoby. Ježek členění vztahů odvozuje z práce Darling, Hamilton, Shaver (2003),³⁴ kteří se tomuto systému členění vztahů mnohem více věnují.

Dále se chceme věnovat převážně druhému úhlu pohledu. Zaměříme se především na oblast rolí a funkcí dospělého nepříbuzného v životě adolescenta. Okrajově se sice dotkneme formálních rolí (učitel, pedagog, vychovatel, atd.), ale podstatou práce je představení funkční role (mentor, rádce, kouč, atd.) cizího dospělého ve vztahu k socializaci a integraci jedince ve společnosti. Davis (2003)³⁵ ve své práci uvádí, že vztah (formální) mezi učitelem a žákem je relativně nejčastěji zkoumanou oblastí interakce mezi dítětem a nepříbuzným dospělým. Avšak naproti tomu stojí zjištění Darling N., Hamilton S. F., Shaver K. H. (2003),³⁶ že jedna z nejvýznamnějších funkčních rolí – role mentora – je explicitně prakticky bez výzkumu (In Ježek, 2006),³⁷ přičemž její význam je z pohledu adolescenta na jednom z předních míst.

Mentoring jako sociální služba

Mentorství svou podstatou (nejde jenom o „mentorování“, ale o pozitivní vztah s adolescentem) přesahuje institucionální výchovu a dostává se na pomezí mezi rodinu a výchovnou instituci. Je tedy percepčně mnohem blíže klientům a jejich problémům. Umožňuje nejen časnou identifikaci a tedy i prevenci možných patologických prvků, ale i jejich cílenou eliminaci. V procesu výchovného působení mentora se pozitivně odráží dobrá znalost terénu, možnost komplexnější diagnostiky rodinného systému, možnost navázání bližšího vztahu s klientem než v případě institucionálního působení, použití široké škály výchovných metod, které mohou být v institucionální výchově problematické nebo nedostupné. Kladným přínosem je i cílená distribuce výchovného působení v sociálním systému klienta a možnost pružné reakce na sociální zakázku.