Unie mentorů

Protože se v dalším textu budeme zabývat poměrně širokým spektrem souvislostí mentorství ve společnosti, neuškodí, když si sjednotíme význam základních použitých pojmů.

Termíny dítě, rodič, rodina

V oblasti práva, zejména však v právu občanském a rodinném, se termín dítě používá především pro označení celoživotního příbuzenského poměru vůči rodičům. Pro věkové vymezení se používají vymezení, která vycházejí z definice zletilosti¹, popřípadě konkrétní věkové vymezení, jako nezletilé dítě, popřípadě nezletilý, nezletilá osoba, mladistvý², osoba mladší 18 let, osoba mladší 15 let atd. V mezinárodních úmluvách k ochraně práv dětí (Úmluva o právech dítěte) i v řadě navazujících vnitrostátních předpisech se však mnohdy termín dítě používá k věkovému vymezení, zpravidla osob do dovršení 18 let věku.

Rodiče, tak, jak je budeme dále chápat, jsou lidé spjatí manželstvím (nebo srovnatelným právním vztahem), kteří jsou odpovědní za výchovu svých dětí nebo dětí adoptovaných. Spolu s nimi tvoří nukleární rodinu, zatímco širší rodina zahrnuje prarodiče, tety, strýce a bratrance. Další možností je neúplná rodina s jedním rodičem (obvykle matkou). Zákonným zástupcem dítěte budeme chápat rodiče (nebo jinou zletilou osobu) zastupující nezletilé dítě při provádění právních úkonů.

Lidé mimo rodinu jsou z pohledu naší práce všechny osoby, které se v přímé anebo nepřímé souvislosti s výkonem svého povolání a činnosti či z podstaty své sociální blízkosti dostávají do kontaktu s jejími členy, ale nemají k ní žádný příbuzenský poměr. Řadíme sem přátele, známé, pedagogy, vychovatele, sousedy apod.

Termíny z humanitních oborů

Adolescence (z lat. adolescens, dospívající, mladý) je vývojové období mezi pubertou a ranou dospělostí, zpravidla od 15 do 20, případně 22 let věku (Jandourek, 2001).³ Matějček (1998, s. 143)⁴ k tomuto rozpětí uvádí, že: „Dospívání ani ve stejných rasových a zeměpisných podmínkách není přesně určeno věkovými hranicemi.“ Adolescence označuje tedy určité období života člověka, obvykle druhé desetiletí. „Často se vymezuje – podle amerických vzorů – dospívání nazývané adolescence jako věk od 12 do 18, někdy také do 20 i 22 let. Toto dlouhé období se pak – už z praktických důvodů – musí dělit aspoň na dvě části.“ (Říčan, 2004, s. 170).⁵ V českém jazyce se termín adolescence volně zaměňuje s označením dospívající či dorost, někdy také mládež. Konkrétní časové vymezení a specifikace tohoto období jsou u jednotlivých autorů různé (Macek, 2003).⁶ Macek dále uvádí, že v evropských zemích se obvykle adolescence odděluje od pubescence, která se v české terminologii nahrazuje označením dospívání, a je ohraničena nejčastěji časovým intervalem 11 až 15 let. Adolescence je pak nahrazována označením „mládí“ a je datována od 15 do 20 22 let (Macek, 2003).⁷ V angloamerické tradici označuje termín dospívání souhrnně období pubescence i adolescence (Říčan, 2004).⁸ Pubescenci mnoho autorů rozděluje kvůli charakteristickým somatickým změnám ještě na fázi prepuberty od 11 do 13 let a fázi vlastní puberty 13 až 15 let (Langmeier, Krejčířová, 2006).⁹ Z prací našich autorů jmenujme například Vágnerovou (2000),¹⁰ která rozlišuje tzv. střední školní věk, tedy období mezi 8-9. a 12. rokem, a následně pubescenci nebo-li dospívání ve věku 11-15 let. Avšak v pozdější publikaci (2005)¹¹ již užívá spíše pojmu „raná adolescence“ a ohraničuje ji věkem 11 až 15 let, navazující období 15-20 let označuje za „pozdní adolescenci.“ Macek (2003)¹² však inklinuje spíše k dělení adolescence takto: časná adolescence (10-13 let), střední adolescence (14-16 let) a pozdní adolescence (17 20 let).

Dále v textu budeme užívat termínu adolescence a dospívání ve vztahu k vymezení dětí ve věku 13 až 18 let, na které se v textu zejména orientujeme. Jedince v tomto období charakterizuje napětí mezi již téměř úplnou fyzickou a sexuální dospělostí, zatímco v sociálně pychologických projevech se mladý člověk teprve hledá. Z tohoto pohledu oprávněně charakterizovala starší literatura období dospívání jako období emoční lability, která je podmíněna vnitřními změnami v organismu jedince (Hall, Gesell, Zeller, Remplein, In Langmeier, Krejčířová, 2006).¹³

Teenager je anglické označení pro adolescenta, který se nachází ještě v období dospívání (pubertě). Do češtiny se někdy (nutno podotknout, že nepřesně) překládá jako náctiletý. Anglické teenager totiž vychází ze zakončení „-teen“ u číslovek 13 19, přičemž české slovo náctiletý by se mělo podle stejného principu vztahovat na osoby od 11 do 19 let věku.

Edukace, ale také výchova a vzdělávání je cílevědomá, plánovitá a všestranná činnost směřující k přípravě člověka pro jeho společenské úkoly a osobní život. Je to celoživotní působení na procesy lidského učení a socializaci s cílem přeměny člověka po všech stránkách, tedy tělesné i duševní. Znamená zprostředkování znalostí, dovedností a postojů (kompetencí), které jsou přítomny v dané společnosti a které se pokládaly a pokládají za důležité, předat dalším generacím. Teprve výsledkem tohoto vzdělávacího procesu je vzdělání, což je souhrn získaných vědomostí.

Interakce (lat. interactio od inter-agere, jednat mezi sebou) znamená vzájemné působení, jednání, ovlivňování všude tam, kde se klade důraz na vzájemnou a oboustrannou aktivitu.¹⁴ Dále v textu interakci chápeme jako vzájemné jednání mezi osobami nebo společenskými skupinami. Patří sem například: vzájemné ovlivňování, obousměrná komunikace, střídání dotazů a odpovědí, obousměrné působení, souhra, střetnutí a pod.

Učitel a vychovatel jsou osoby, se kterými se setkáváme ve výchovně vzdělávacím procesu. Měli by napomáhat procesu vzdělávání, zlepšování prostředí, ve kterém se odehrává výchovný a vzdělávací proces, předávat své znalostí, motivovat žáky k získávání znalostí z dalších zdrojů, ale také rozvíjet jejich morální hodnoty.¹⁵

Termín mentor

Přestože se Křivohlavý (2002)¹⁶ zabývá významem termínu mentor, není v naší odborné literatuře tento termín běžně užíván. Podíváme-li se však zejména do anglické literatury, je zde termín mentor používán ve významu rádce. Nutno ovšem podotknout, že nikoliv autoritativního rádce, ale osoby, která je dospívajícímu určitým způsobem k dispozici, a která se stává rádcem v okamžiku, když adolescent tuto možnost přijme a nechá si poradit (JEŽEK, 2006).¹⁷

Příruční slovník naučný (PROCHÁZKA, 1966)¹⁸ definuje termín mentor jako slovo pocházející z řečtiny a označující mravokárce, přísného karatele. Původ slova odvozuje z řecké mytologie a báje o Odysseovu synu Télemachovi, jehož vychovatelem byl podle příběhu Mentor.

Podíváme-li se po významu slova do Etymologického slovníku (HARPER, 2010),¹⁹ nalezneme význam slova jako „moudrý rádce.“ Stejně jako Příruční slovník naučný odvozuje význam slova od báje o Télemachovi jehož poradcem byl Mentor. (Zde uváděno, že jím byla často sama bohyně Athéna v přestrojení.) Termín poradce je možné volit z důvodu příbuznosti se slovem mentos (záměr, účel, duch, nadšení) z Proto-Indo-Evropských jazyků *mon-eyo- (srov. sanskrt: man-tar - „ten, kdo myslí,“ z latiny: mon-i-tor - „ten, kdo napomíná“), kausativně pocházející ze základu *men - „myslet“ (viz. termín „mental“).

Roberts (1999)²⁰ uvádí, že první zaznamenané použití termínu mentor lze vysledovat v knize „Les Aventures de Telemaque“, kterou napsal francouzský spisovatel François Fénelon. Jednou z hlavních postav díla je Mentor. Kniha, která vyšla v roce 1699, byla velmi populární v 18. století.

Zajímavou skutečností je, že tvar slova mentor má mužský rod. Vrátíme-li se do starého Řecka, patřilo zde právo vyučovat pouze mužům. Proto se i bohyně Athéna, chtěla-li poradit Télemachovi, převtělila do mužské podoby, což v řecké mytologii není nic neobvyklého. Takto jím mohla být přijata za učitele a rádce. Ve starořecké společnosti platilo, že přijmout radu nebo poučení od ženy bylo nedůstojné muže, znamenalo ostudu a společenské znemožnění. Již to, že byl Télemachos vychováván pouze matkou a služkou (zřejmá narážka na absenci mužského prvku ve výchově), znamenalo podle řeckých tradic fakticky jeho nepřijetí mezi muže. Jeho dětinskost se posléze projevila i pláčem na sněmu, kde si stěžuje na své útrapy.²¹

V současné době termín mentor zahrnuje osoby jak mužského, tak ženského pohlaví. V českém jazyce bychom mohli použít pro mentorující ženy ženský tvar slova – mentorka.

Termíny mentorování, mentoring

Na obecné rovině lze konstatovat, že význam termínu mentorování i mentoring je totožný. (Mentoring, angl. mentorství, mentorování. Na rozdíl od angličtiny musíme připustit, že v českém jazyku mentorství chápeme jako roli a mentorování jako činnost této roli příslušející.) V česky psané literatuře se setkáváme s oběma tvary. Poněkud zajímavé je zjištění, že termín mentorování je užíván více v laické a populárně naučné literatuře, zatímco jeho anglický tvar mentoring je užíván převážně ve vědecké literatuře. V neziskovém sektoru se vyskytují oba tvary a jejich užívání je pravděpodobně otázkou osobních preferencí konkrétních autorů. Avšak i zde je patrný celospolečenský trend užívat spíše termíny z cizích jazyků.

Wikipedia (2010)²² definuje mentora jako obvykle zkušenější osobu, která je důvěryhodným přítelem, rádcem a učitelem. Dále uvádí, volně přeloženo, že: „Některé profese mají mentoringový program, ve kterém jsou spárováni nově příchozí členové s více zkušenými lidmi, kteří jim radí a slouží jako příklad jak se zdokonalit. Školy často nabízejí poradenské programy pro nové studenty, nebo studenty mající problémy.“

Křivohlavý (2002, s. 91-92)²³ vymezuje mentorování také jako „intervence,“ ... „poskytování rad,“ … „pomoc člověku v nouzi,“ … „poradenství dospívajícím,“ ... „profesní poradenství mladým lidem,“ … „pomoc začínajícím pracovníkům,“ apod.

Cpinová a Lazarová (2004, s. 3)²⁴ k pojmu mentoring uvádějí, že „ … ve školním prostředí jde obvykle o vedení a poskytování rad a podpory mladým a začínajících učitelům staršími a zkušenějšími kolegy. Tutoři i mentoři se stávají i modelem, mohou ukázat, jak pracují oni.“

Kohoutek (2010)²⁵ termín mentoring vysvětluje jako „pozitivní mentorování, kdy kompetentní a zkušená osoba poskytuje profesní i studijní a osobnostní podporu, poradenství, vedení, patronát, předávání vědomostí a dovedností osobě služebně mladší s cílem usnadnit jí komplexní osobnostní, edukativní a profesní rozvoj.“

Na základě těchto zjištění bychom mohli formulovat mentorování jako dobrovolnou, rádcovskou a vůdcovskou službu zkušenější osoby vůči osobě, které tato forma vyhledávání a přijímání nových informací umožňuje získání vhledu a osvojení nových dovedností v osobnostní, odborné i sociální rovině.

V terminologii mentoringu se setkáváme ještě s pojmem mentee (angl., označení osoby, která má mentora, je tedy mentorována). V českém jazyce není přímý ekvivalent, ale jako vhodné označení se jeví žák nebo učedník, případně také svěřenec.