Unie mentorů

umění rádcovství

Stav a tendence výchovy v současnosti

Formování společnosti pod tlakem stále se zrychlujícího životního tempa zvyšuje nároky na rodinu jako základní výchovnou jednotku. Měnící se role v tradičních vztahových sítích uvnitř rodiny vnášejí nejistotu a zmatek do kompetencí výchovného působení jednotlivých rolí rodičů. Dítě má často narušenou schopnost orientace v hodnotových systémech a snadno se stává obětí vlastní dezorientace a dochází k jeho společenské a sociální dezintegraci.

Ovšem dnešní doba přináší do výchovy také velké množství pozitivních skutečností. Díky vývoji a učení psychologie, pedagogiky, didaktiky a dalších vědních oborů se zvyšuje celkové uvědomění a podíl úspěšně socializovaných jedinců v populaci. S rozvojem křesťanství přišla zásadní změna postojů k zacházení s lidmi s postižením, ať už tělesným či duševním. Navazující rozvoj speciální pedagogiky umožnil zlepšení postavení jedinců s postižením a jejich zapojení do života společnosti. Výchova a vzdělávání již není odpírána, stala se právem.

Budeme-li se dívat na tyto obecné změny v kontextu práce Doc. PhDr. Lenky Šulové, Csc. z katedry psychologie filosofické fakulty Univerzity Karlovy, můžeme při pozorném zkoumání spatřovat diferenciaci tendencí ve výchově a vzdělávání v poslední době nejen v oblasti rodinné výchovy, ale i výchovy ve společnosti.

Vývoj ve výchovném působení

Výchova se všeobecně ve starověku považovala za umění, tedy dovednost, což původně znamenalo rozumět něčemu na základě předcházejících a k poznání vedoucích zkušeností. Smyslem výchovy bylo udržet životní řád společnosti. Již od prvopočátku se výchova a učení novým dovednostem vzájemně prolínaly. Později, po zavedení školní docházky a formálního vzdělávání, přebírala vzdělávací instituce automaticky výchovnou roli rodičů. Všeobecně se očekávalo, že tam, kde končí dohled rodiče, nastupuje výchovné působení vyučujícího. Byl zde patrný přenos odpovědnosti. Pochopitelně provázený důvěrou, bez níž by pozitivní výchovné působení nemohlo probíhat a nemělo vůbec smysl. Právě otázka kompetencí a důvěry ve výchovném působení školy je v dnešní době jedním z nejpalčivějších problémů. Je to způsobeno především všeobecnou nedůvěrou v kompetence školských a výchovných zařízení rozhodovat o udělovaných sankcích, nepřiměřeným humanismem a nedostatkem času, či ochoty rodičů zajímat se o projevy svých dětí mimo rodinu. Mnohdy, než by uznali oprávněné pokárání učitelem, podíl vlastní viny na chabých sociálních kompetencích dítěte, popřípadě obyčejnou dětskou nerozvážnost či prosté situační selhání, raději přenášejí odpovědnost na instituci či její pracovníky. Kam to může vést (a v celospolečenském měřítku postupně vede) můžeme v extrémních případech snadno, díky velkému množství publicity a rozsahu medializovaných případů, posoudit.

Výchovné působení a vzdělávání lidských potomků prochází od pradávných a primitivních kultur až do současnosti neustálým vývojem. Je to zapříčiněno neustále se měnícími podmínkami pro zajištění života, novými poznatky a přístupy. Na jedné straně požadavky formující se společnosti, dostupné informační kanály a média zapříčiňují tlak na odbornost a komplexnost vzděláváni. To je dále formováno uskutečněnými výzkumy, experimenty a regulováno normotvornými procesy. Nelze opominout ani humanitní tendence, vliv kultury či náboženství. V neposlední řadě se do vzdělávání promítají očekávání rodičů, učitelů i jejich žáků. Na straně druhé společnost čelí novému problému, kdy zvyšující se požadavek společnosti na penetraci odborného vysokoškolského vzdělávání ve společnosti zapříčiňuje jeho devalvaci a inflaci. Vytrácí se motivace k povolání, do popředí se dostávají ekonomické zájmy obyvatelstva. Kvalita je tak postupně nahrazována kvantitou.

Společenské změny, které jsou podmiňovány postupující průmyslovou revolucí, doprovází potřeba inovací a změn jak v systému vzdělávání, tak i výchově samotné. Chceme li vychovávat zdravé a všestranně zdatné jedince, musíme věnovat mimořádnou péči zkoumání všech sociálních, demografických i politických systémů a včas správně odvozovat příslušné změny ve vzdělávání a výchově.

Výchova se v teoriích a učebnicích pedagogiky vymezuje různě. Výchova je v pedagogickém pojetí současné vědy považována za záměrné působení na osobnost jedince s cílem dosáhnout pozitivních, očekávaných, změn v různých složkách osobnosti.

Pedagogická literatura mluví o utváření nebo formování osobnosti a rozlišuje přitom nejčastěji výchovu rozumovou (formující intelektuální dovednosti člověka), mravní (utvářející vlastní systém hodnot a norem jedince, v teologickém pojetí tedy svědomí), tělesnou (utužování zdraví, rozvoj krásy těla, výkonnost, obratnost), uměleckou (vnímání krásy z pohledu estetiky, rozvíjení schopností a dovedností vedoucích k produkci a reprodukci umění) duchovní (otázky po smyslu života, životní filosofie, výuka náboženství).

Je pozoruhodné, že lidé mohou ovládat určitou dovednost, aniž by přesněji znali její teoretické základy a mají kompetence ji vykonávat. Již Aristoteles si povšiml, že existují zkušení praktici, kteří bez vědeckých znalostí jsou s to zacházet s různými věcmi lépe než znalci.

Stejně tak i my můžeme nacházet úspěšné vychovatele, vedoucí zájmových aktivit, učitele a mentory, přestože výchovu nikdy nestudovali a podrobněji se jí nezabývali. Avšak můžeme se setkat i s teoretiky, vědeckými pracovníky, kteří navzdory intenzivnímu studiu a přemýšlení postrádají dovednost vychovávat.

Ve výchově a vzdělávání je patrný pokrok. Od prvního prostého napodobování činností dospělých dětmi uplynulo již mnoho času. Dnešní pedagogika a výchova používá mnoho různých metod a systémů předávání informací další generaci. Přestože celosvětovým trendem je snažit se oddělovat složku výchovnou od edukativní, což reflektuje názor široké veřejnosti, že vzdělání zajišťuje škola a výchovu rodina, setkáváme se stále častěji s názory odborníků, kteří upozorňují na skutečnost, že tyto složky prostě jednoduše oddělit nelze. Poukazují přitom nejčastěji na stále se zužující možnosti sankcí a výchovných opatření ve škole. Marně se tedy hledají cesty vedoucí ke shodě mezi nároky rodičů a možnostmi, které školství má. Ne vždy tomu tak však bylo.

Chceme-li za této situace hledat řešení, musíme začít zkoumat i dosud opomíjené. Jednou z možností, která se nabízí, je hledat ve vývoji jedince období senzitivní k vyhledávání nových zkušeností a přijímání nových vzorců chování, které později formují jeho vlastní projevy. Tímto obdobím je adolescence. Přestože mají lidé stereotypní představu o tomto období jako o čase emocemi nabitých scén, nepochopení či ignorantství, je to období odpoutávání se od rodičovského vlivu a hledání nových vztahů. Z výzkumu Unie mentorů (2010)170 vyplývá, že když byli adolescenti dotazováni na preferenci výběru zájmové aktivity strávené s rodičem, nebo jiným dospělým, uvedlo 57% dotázaných adolescentů, že by dalo přednost jinému dospělému (Ve výzkumu se jednalo o dospělého, kterého adolescent zná a má k němu důvěru.). Pouze 6% dotázaných uvedlo, že by šlo na aktivitu i s neznámým dospělým, ale 91% dotázaných by dalo přednost některému z vrstevníků. Z tohoto výzkumu je patrné oslabení rodičovského vlivu ve prospěch vrstevníků a jiného dospělého, kterého adolescent zná. Přesto ve stejném vzorku najdeme 52% adolescentů, kteří uvádějí, že rodiče jsou pro ně vzorem a mají na jejich chování největší vliv. Otevírá se tak cesta k zamyšlení, jestli by nestálo za to, využít tohoto jevu k vytvoření pozitivního vlivu na adolescenta.

Ježek (2006, s. 83)171 na základě výzkumů Darling et al. konstatuje, že adolescenti jmenují mezi své významné osoby nejčastěji rodiče, přátele a příbuzné, ale zároveň upozorňuje, že se výzkumná pozornost upírá především na vztahy adolescenta a rodičů, popřípadě rané partnerské vztahy a vztahy s vrstevníky. Ostatní dospělí jsou opomíjení a tvoří jen jakousi součást výzkumného kontextu. Mezi důvody řadí obtížnost zkoumání v této oblasti, neboť vztahy s ostatními dospělými jsou pro svou obvykle menší intenzitu, emoční sycení a délku trvání obtížněji zachytitelné a z výzkumného hlediska méně zajímavé než intenzivní a dlouhodobé vztahy s rodiči, či romantické vztahy s vrstevníky. Výzkumu dále kontruje odkazem na zkušenosti mnohých, kdy v jejich dospívání hráli důležitou pozitivní roli dospělí, kteří „odhalili kousek světa způsobem, jakým to žádný z kamarádů nemohl.“ Myšlenku uzavírá konstatováním, že „tyto vztahy jsou nadějí pro ty, kdo o ty „tradiční“ vztahy z různých důvodů přišli, nebo je v potřebné kvalitě nikdy neměli.“

Logicky tak vyvstává otázka, jestli by bylo možné, a za jakých podmínek, vybudovat vztah mezi adolescentem a dospělým mimo rodinu, tento vztah udržet, moderovat a rozvíjet za účelem získání pozitivního vlivu na formování osobnosti adolescenta.

V několika následujících kapitolách se budeme věnovat zkoumání a hodnocení trendů a tendencí ve výchově v současnosti. Vytvoříme tak platformu, na níž bude možné demonstrovat funkci, význam a roli mentora ve výchově.

Tendence v rodinné výchově

Dnes již není očekávána trvalost vztahů, protože se nabízí mnoho alternativ partnerského soužití, kde je upřednostňováno zpravidla přání partnera nezavazovat se vůči ostatním členům rodiny, vytrácí se pocit odpovědnosti ve prospěch osobní svobody a možnosti vztah kdykoliv ukončit. Děti jsou vedeny k hledání převažujících osobních cílů než k hodnotám tradičního pojetí rodiny jako pevné sociální jednotky.

Další tendencí je posun rodičovství do pozdějších věkových období. Souvisí to převážně s vysokou zaměstnaností žen, jejich kariérním růstem a nutností nejprve hmotně zaopatřit rodinu. Výchova dětí se zaměřuje na zdůraznění ekonomické nezávislosti jako prostředku k dosažení spokojeného života.

Vysoké životní tempo a tím způsobené omezování bezprostředních kontaktů mezi partnery i mezi dětmi a rodiči negativně poznamenává vývoj citových vazeb dětí na rodiče, jejich schopnost navazovat trvalé a odpovědné partnerské vztahy, chápat rodinu jako základní jednotku společnosti.

Výchovné působení rodičů je bez hlubšího uvážení nahrazováno institucemi a dalšími celospolečenskými socializačními vlivy jako jsou média. Činnosti, které dříve zajišťovala rodina přejímá a realizuje náhradním způsobem společnost.

Tendence ve výchovném působení společnosti

Společnost se orientuje převážně na jedince než na celek. Do popředí zájmu se dostává hledání osobního pocitu štěstí, harmonie, smyslu a naplnění života. Tomu se přizpůsobuje i chápání výchovy jako přípravy dítěte na konfrontaci reálných požadavků na dítě a jeho pozdějšího ekonomického výkonu.

Společnost hledá nástroje a způsoby, jak nahradit z ekonomického hlediska méně efektivní ústavní formu výchovy. Vznikají programy a snahy o obnovení institutu rodiny a výchovy rodinného typu. Hledají se způsoby a formy účinné preventivní činnosti. Společnost si uvědomuje absenci pevných morálních struktur a vzorů. Snaží se proto vysvětlovat racionalizačním způsobem, osvětovou činností a činností preventivních organizací dětem hodnotový systém společnosti, morální zásady a normy. Zastává se názor, že preventivní činnost je ekonomicky méně nákladná, než řešení dopadů v důsledku zanedbané nebo nezvládnuté výchovy.

Nastává globalizace školství a výchovných systémů. Rozvoj pracovního trhu v důsledku vývoje komunikačních technologií a moderních médií přispívá a vede ke sjednocení systému školství z důvodu uznávání vzdělání a odborné způsobilosti. Charakteristickým rysem soudobých výchovných systémů v ČR je nerovnoměrnost zastoupení obou pohlaví ve vzdělávacím a výchovném procesu. Tato nerovnoměrnost je způsobena řadou sociálních faktorů, ze kterých dominuje zvláště neustálé zvyšování nároků na ekonomické zajištění rodiny ze strany mužů a tím odmítání povolání, která nabízejí spíše průměrné výdělky.

Žijeme v době silné expanze informačních a mediálních technologií. Média zastávají stále významnější úlohu ve výchově. Žel v dnešní době spíše ve výchově ke konzumnímu způsobu života. Přesto nové interaktivní formy, které nová média nabízejí, přinášejí nebývalý nárůst informací dostupných dětem a mládeži.

Vzniká řada institucí a organizací reflektující poptávku rodičů a společnosti po specializovaném výchovném působení na děti a mládež. Uplatnění nacházejí zejména tam, kde selhala rodina, došlo k patologickému vývoji osobnosti, dítě má speciální potřeby, které jsou obtížně zajistitelné v rodině.


170Unie mentorů [online]. 2010 [cit. 2010-03-05]. Výzkum 2010. Dostupné z WWW: <http://www.uniementoru.cz/vyzkum2010.html>.

171JEŽEK, S. Vztahy s dospělými mimo rodinu. In: Macek, P., Lacinová, L. (eds.), Vztahy v dospívání. Brno: Barrister & Principal, 2006. s. 81-97. ISBN 80-7364-034-1.

 

Anketa 1

Významný člověk z dětství:

Vrstevník - 12.5%
Rodič - 65%
Příbuzný - 5%
Pedagog, učitel - 10%
Jiný dospělý - 7.5%

Celkem hlasů:: 40
Hlasování pro tuto anketu bylo ukončeno. na: 31 pro 2016 - 00:00