Unie mentorů

Listina základních práv a svobod

Ústavní zákon č. 2/1993 Sb. ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb, stanovuje ze dne 16. prosince 1992 Listinu základních práv a svobod.

Mimo obecná lidská práva se zmiňuje v několika ustanoveních také o právech dětí, mladistvých a znevýhodněných občanů. Důležitost rodiny a výchovy je zakotvena v ustanovení článku 32, odstavci 1. takto: „Rodičovství a rodina jsou pod ochranou zákona. Zvláštní ochrana dětí a mladistvých je zaručena.“¹⁰⁷ Odstavec 4. navazuje: „Péče o děti a jejich výchova je právem rodičů; děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona.“

Článek 33 se věnuje právům na vzdělání. Zajímavé jsou odstavec 1.: „Každý má právo na vzdělání. ...“¹⁰⁸ a odstavec 3.: „Zřizovat jiné školy než státní a vyučovat na nich lze jen za podmínek stanovených zákonem; ...“ (je to de facto omezení svobody šířit informace pro vyučující a svobody vyhledávat informace pro žáky (WIKIPEDIA, 2010))¹⁰⁹, což je možné vykládat také jako snahu o legalitu regulace soukromého školství již v samotné ústavě, „... na takových školách se může vzdělání poskytovat za úplatu.“¹¹⁰

V Listině lze zaznamenat snahu o zakotvení principů neporušitelného práva lidské bytosti na přípravu a výchovu pro život ve společnosti. Přijetí Listiny předsednictvem České národní rady do ústavního zákona zajistilo všem občanům ČR deklarovaná práva. Tato práva jsou dále rozpracována v celé řadě legislativních norem a úprav.

Přesto: „Některé druhy základních práv a svobod však ani Listina explicitně nezmiňuje, například v oblasti svobody rozhodování o vlastním těle, životě a zdraví, v oblasti mezilidských vztahů (například právo na přátelství a lásku a jejich respektování a ochranu), osobního štěstí a dalších.“ (WIKIPEDIA, 2010)¹¹¹

Listinu můžeme tedy považovat za jakýsi obecný zákonný předpoklad, který stanovuje mimo jiné práva i právo člověka na kontinuální přístup k informacím, jež mohou tvořit nebo rozšiřovat jeho vzdělání. Právo na výchovu Listina svěřuje předně do rukou rodičů, ale ponechává státu možnost tato práva omezit. Naopak právo na vzdělání je striktně omezeno ustanovením, že vzdělání jiné, než podle zákonů státu není možné. 

Úmluva o právech dítěte

20. listopadu 1989 byla v New Yorku přijata Úmluva o právech dítěte. Jménem České a Slovenské federativní republiky byla Úmluva podepsána v New Yorku dne 30. září 1990. Pro ČR vstoupila v platnost v souladu se svým článkem 49 odst. 2 dnem 6. února 1991 jako předpis č. 104/1991 Sb. Definuje řadu legislativních předpokladů pro úpravu zákonných norem jednotlivých účastníků Úmluvy v síti vztahů dítě – rodina – společnost. Z pohledu problematiky mentorství jsou nejzajímavější tato ustanovení:

Článek 3 odstavec 1.: „Zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány.“¹¹²

Článek 13 odstavec 1. definuje právo dítěte na svobodu projevu, zahrnující: „...svobodu vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky všeho druhu, bez ohledu na hranice...“ všemi dostupnými informačními kanály, tedy „...ať ústně, písemně nebo tiskem, prostřednictvím umění nebo jakýmikoli jinými prostředky...“¹¹³ podle své volby.

Článek 14 odstavec 1. deklaruje dítěti právo na „...na svobodu myšlení, svědomí a náboženství.“¹¹⁴ Článek 15 odstavec 1 pak právo „...na svobodu sdružování a svobodu pokojného shromažďování.“¹¹⁵ Dále Článek 16 odstavec 1. hovoří, že: „Žádné dítě nesmí být vystaveno svévolnému zasahování do svého soukromého života, rodiny, domova nebo korespondence ani nezákonným útokům na svou čest a pověst.“¹¹⁶

Článek 18 odstavec 2. zavazuje smluvní státy Úmluvy k poskytování potřebné pomoci rodičům a zákonným zástupcům „...při plnění jejich úkolu výchovy dětí...“ a dále pak, že „...zabezpečují rozvoj institucí, zařízení a služeb péče o děti.“¹¹⁷

Článek 19: „1. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, činí všechna potřebná zákonodárná, správní, sociální a výchovná opatření k ochraně dětí před jakýmkoli tělesným či duševním násilím, urážením nebo zneužíváním, včetně sexuálního zneužívání, zanedbáváním nebo nedbalým zacházením, trýzněním nebo vykořisťováním během doby, kdy jsou v péči jednoho nebo obou rodičů, zákonných zástupců nebo jakýchkoli jiných osob starajících se o dítě. 2. Tato ochranná opatření zahrnují podle potřeby účinné postupy k vytvoření sociálních programů zaměřených na poskytnutí nezbytné podpory dítěti a těm, jimž je svěřeno, jakož i jiné formy prevence...“¹¹⁸

Článek 28 hovoří o právech dítěte na školskou výchovu – vzdělávání. Dále v 29. článku se účastníci smlouvy shodují na cílech výchovy dítěte. Za povšimnutí stojí ustanovení odstavce 2: „Žádná část tohoto článku nebo článku 28 nesmí být vykládána způsobem omezujícím svobodu jednotlivců a organizací zřizovat a řídit výchovné instituce...“¹¹⁹

Článek 40 se dotýká problematiky práv dítěte obviněného, obžalovaného nebo uznaného vinným z porušení trestního práva. Odstavec 4. ukládá: „Je nezbytné vytvořit různé záruky, jako je pečovatelská služba, pravidla o poradenství a dozoru; konzultativní služby; zavedení zkušební lhůty; náhradní péče; programy vzdělávání a přípravy zabezpečení takového zacházení s dětmi, které odpovídá jejich blahu, jakož i jejich poměrům a spáchanému deliktu.“¹²⁰

Další články Úmluvy se věnují převážně organizačním záležitostem, zřízení Výboru pro práva dítěte, kontrole dodržování práv dítěte, přistoupení a odstoupení k Úmluvě.

Jak je vidět, obecná rovina legislativních opatření v rozvinutých demokratických společnostech pamatuje na základní potřeby a zájmy pro zdravý a přirozený vývoj dítěte. Úmluva hovoří o právech dítěte, ale přímo nestanovuje a nezmiňuje instituce či organizace, které by byly pověřené výkonem těchto práv. Výjimkou je Výbor pro práva dítěte, který zjišťuje úroveň pokroku dosaženého státy, které jsou smluvní stranou úmluvy při plnění závazků přijatých Úmluvou. „Výbor prostřednictvím Hospodářské a sociální rady předkládá Valnému shromáždění Spojených národů každé dva roky zprávu o své činnosti.“¹²¹

Úmluva je výsledkem mnoha dlouhých jednání zástupců řady zemí s různými odlišnými společenskými a hospodářskými systémy a různými kulturními, etickými a náboženskými přístupy, nevládních organizací a OSN. Do dnešní doby Úmluvu o právech dítěte nepřijaly pouze dva státy - USA a Somálsko. USA sice tento dokument podepsalo, ale nedošlo k jeho ratifikaci (Vzdělávací institut ochrany dětí, 2006).¹²²

Úmluva je základním stavebním kamenem pro tvorbu národních vzdělávacích programů a legislativy zacházení s dítětem. Výchova v pravém slova smyslu v tomto kontextu prostupuje veškerým děním narozeného jedince až do doby dosažení plnoletosti.