Mentorství a legislativa v ČR
Stejně jako ostatní činnosti člověka i výchova a péče o děti má svá pravidla řídící se nejenom etickými a morálními principy, ale také zákonnými normami, které vždy odrážejí potřeby společnosti, vlivy kultury, náboženství a společenských trendů.
Mezi nejzákladnější dokumenty legislativy řadíme ústavní zákony. Z našeho pohledu tedy: Ústavní zákon č. 2/1993 Sb. ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb. Dále je zajímavý předpis č. 104/1991 Sb Úmluva o právech dítěte. Z nich vycházejí zákony nižší právní síly, např. Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí a Zákon č. 108/2006 Sb. o sociálních službách, a další.
V následujících kapitolách se chceme blíže věnovat legislativě ve vztahu k mentorství. Protože však postrádáme jeho přímé zákonné vymezení, budeme se zabývat převážně zákonnými normami obecnými, popřípadě v přímé souvislosti a kontextu normami výchovnými. Nebudeme citovat všechny zákony, ale na příkladech konkrétních paragrafů chceme demonstrovat rozsah a zaměření toho kterého zákona. Je třeba si uvědomit, že každý zájemce o mentorství, ať již jako sociální firma, nebo jednotlivec, musí ve svém vlastním zájmu tuto problematiku dopodrobna prostudovat. Je tedy nanejvýš vhodné se zákony zabývat, seznámit se s nimi nejen kvůli prevenci a eliminaci možných nehod a nepříjemností, ale také z důvodu rozsahu zamýšlené činnosti. Naším přáním je, aby každý jednotlivec zabývající se mentorstvím mohl využívat zákonů, v pozitivním slova smyslu, pro dobro své i dobro svého žáka, aby zákony nebyly omezujícím faktorem činnosti, ale poskytly bezpečné mantinely provozovaných aktivit a očekávaného vztahu.