Unie mentorů

umění rádcovství

Metody práce s klientem

Jako každá profesní činnost i činnost mentora se řídí metodikou. Ta určuje míru úspěšnosti či neúspěšnosti snažení. Má-li být činnost efektivní a přinášet očekávané výsledky je důležité zabývat se otázkami ohledně použitých postupů a metod. Ve smyslu mentorství jako sociální služby ve výchově se tak nevyhneme uplatňování metod práce s adolescentem z oborů jako je psychologie a pedagogika. Lze také využít poznatků z managementu, řízení lidských zdrojů, sociologie a dalších.

Dostupná literatura se shoduje na dvou základních determinantech metodiky práce s mentee (z hlediska terminologie sociálních služeb klientem, stejně i dále). Prvním z nich je forma organizace činnosti mentora ve smyslu zda se jedná o profesionální službu (neformální či formální mentorování), druhým je členění podle počtu osob v přímém mentorském vztahu.

Zde si dovolíme odbočit k teoretickým východiskům do oblasti pedagogiky. Obecně (Bílá kniha, 2001)94 je za formální vzdělávání považováno organizované vzdělávání vzdělávacími institucemi, které jsou formálně zaštítěny zákony jednotlivých států. Legislativa upravuje jejich funkce, cíle a organizační formy, stejně jako způsoby hodnocení, které jsou standardizované. Při neformálním vzdělávání jeho účastník získává cíleně vědomosti, dovednosti a kompetence, které mohu zlepšit jeho společenské a pracovní uplatnění, ale vzdělávání nevede k získání oficiálního stupně vzdělání. Místem, kde se takové vzdělávání poskytuje jsou například různá vzdělávací zařízení firem, soukromých vzdělávacích institucí, neziskových organizací, školních zařízení mimo formální rámec apod. Nutnou podmínkou však je účast kvalifikovaného instruktora, učitele, či proškoleného vedoucího. Typickými příklady neformálního vzdělávání jsou organizované volnočasové aktivity pro děti, mládež a dospělé, různé kurzy, školení a přednášky. Poslední kategorií členění vzdělávání (terminologicky dosud nepříliš jasně vymezenou) z hlediska organizace je informální učení (někdy též informální vzdělávání, přičemž toto zavádějící označení odporuje podmínce, že vzdělávání poskytuje učitel ve formálním nebo neformálním systému vzdělávání, zatímco informální učení lépe vystihuje podstatu této činnosti, která spočívá v různých způsobech samoučení), které probíhá celoživotně jako proces osvojování znalostí, dovedností a postojů z každodenních zkušeností, z prostředí a kontaktů. Probíhá v rodině, mezi vrstevníky v práci, ve volném čase apod., je neorganizované, nesystematické a institucionálně nekoordinované (Palán, 2002).95 Informální učení můžeme dále dělit na učení záměrné a nezáměrné. Záměrné je takové, při němž učící se osoba záměrně vyvíjí aktivitu, jejímž cílem je dozvědět se nové informace a přeměnit je na vědomosti, či se naučit nové kompetenci s tím, že počítá s jejím dalším využitím. Při nezáměrné informálním učení se jedná o všechny aktivity, při nichž se jedinec naučí nebo dozví něco nového aniž by to plánoval a chtěl. Zejména v období dětství se tímto způsobem člověk učí prakticky všechny dovednosti, ale tento způsob učení jej dále provází celým životem. Jako příklad lze uvést návštěvy kina, divadla, čtení odborných knih vzhledem k vlastním zájmům, různé zájmové aktivity, vzájemná interakce při stýkání se s přáteli a rodinou, neformální diskuse, učení se v pracovním prostředí a jiné.

Vraťme se však do oblasti mentorství. První kritérium metodiky mentorství je forma práce s mentee. I zde se používá členění svou podstatou vycházející z členění forem vzdělávání. Můžeme se tak setkat s mentory, kteří pracují ve formálním mentorském vztahu s účastí a pomocí organizace v strukturovaném mentorském programu. Naopak mentory, kteří takovou podporu nemají, řadíme do neformálních mentorských vztahů. Převážná většina mentorů (71%) pracuje neformálně, zbylých 29% jsou mentoři ve formálních programech. (Údaje se týkají mentorů v roce 2005 v USA.) Mezi neformální mentory můžeme zařadit např. učitele, kouče, různé církevní a náboženské činovníky a rodinné přátele. V neformálních vztazích se uplatňují mnohem lépe mladší mentoři (18-24 let), zřejmě kvůli větší volnosti a flexibilitě vztahu. Zajímavou skutečností je i fakt, že do formálního programu vstupují častěji lidé s vyššími příjmy, což může být způsobeno i tím, že z hlediska plánování a časového vytížení dávají přednost strukturovanému programu, oproti více volnému neformálnímu mentorskému vztahu, kde by museli více improvizovat. (Mentor, 2010).96

Velmi zajímavé je zjištění, že mentorství neformální zahrnuje jak neformální vzdělávání, tak informální učení. To je dáno zřejmě samotnou podstatou mentorství, neboť není vázáno na formální role (učitel, lektor, vychovatel), ani prostředí (škola, vzdělávací instituce, rodina), ani cíle (výchova, vzdělávání, učení).

Druhým aspektem metodiky mentorství je členění podle počtu osob v přímém mentorském vztahu či mentoringovém programu. Zpravidla se člení na práci mentora s jednotlivcem (one to one mentoring) a práci mentorů se svěřenci ve skupinách (group mentoring, team mentoring), kde je nejčastější poměr 1:3, například pro 10 svěřenců jsou k dispozici 3 mentoři. Nyní se blíže podíváme na různé způsoby mentorování jak je chápe a popisuje MENTOR (Mentor, 2005).97

Individuální mentoring (One-to-One Mentoring)

Jedná se o tradiční chápání mentoringu, při němž se jedna dospělá osoba věnuje jednomu adolescentovi. Z hlediska rozsahu společných aktivit se požaduje, aby mentor a svěřenec byli v kontaktu nejméně 4 hodiny měsíčně po dobu jednoho roku. Existují ale i výjimky, například ve škole, která je postavena koncepčně na vedení (např. daltonský plán). Zde bude délka a frekvence odpovídat učebním zvyklostem.

Mentor se svým svěřencem podnikají nejrůznější aktivity zaměřené na společné zájmy, nejčastější náplní jsou nejrůznější volnočasové aktivity. Přesto je ve vztahu i místo na pomoc se školními úkoly, osobní poradenství apod.

Skupinový mentoring (Group Mentoring)

Skupinový mentoring je charakterizován vztahem jednoho mentora a malé skupiny mladých lidí, zpravidla do počtu čtyř osob. Mentor v ní přebírá roli vůdce. Skupina se schází pravidelně a dlouhodobě. Většina interakcí uvnitř skupiny se řídí její povahou, ale obsahuje i prvky a čas na osobní sdílení. Často zřizovatel takovéto skupiny určuje její hlavní program a stanovuje některé činnosti skupiny, kterých se skupina musí zúčastnit. Vedoucí skupiny může v některých případech navrhovat nebo pomáhat s výběrem vhodné činnosti. Smyslem skupin může být například doučování, ale nezřídka i pouhá zábava.

Tento typ mentoringu se uplatňuje často v rámci organizování volnočasových aktivit v tradičních organizacích skautského typu.

Týmový mentoring (Team Mentoring)

Týmový mentoring zahrnuje práci více dospělých pracujících v malé skupině mladých lidí, kde poměr mentorů k mládeži nepřesahuje 1:4.

Uplatnit se může například při realizaci praktické výchovy v provozu různých firem, kde jsou studenti včleněni do kolektivu stávajících zaměstnanců, kteří jim společně pomáhají v naplňování požadavků školy a hostující organizace. Na pracovišti může být poměr pracovníků a studentů až 1:4. Ve skupině jsou definovány formální role, ale při práci se vztahy řídí aktuálními potřebami a preferencemi jednotlivých osob.

Vrstevnický mentoring (Peer Mentoring)

Vrstevnický mentoring poskytuje příležitost pro rozvoj vůdčích kompetencí staršího studenta, který je ve vztahu se studentem mladším. Vztah se řídí potřebami mladšího studenta a jeho charakter je nejčastěji utvářen v souvislosti s požadavky školního kurikula. Například může jít o vztah studenta střední školy a žáka základní školy, nebo vztah dvou studentů různých ročníků. Starší student v roli mentora se tak může stát kladným vzorem pro svého svěřence. Ovšem tyto vztahy jsou náročné na podporu a dohled ze strany dospělých. Vztah trvá zpravidla po celou délku školního roku nebo semestru.

Vrstevnický mentoring se velmi dobře uplatňuje při práci s mimořádně nadanými dětmi, které tak mají větší možnosti navazovat vztahy odpovídající jejich potřebám. Zvláště v oblastech jejich mimořádné vývojové akcelerace.

E-mentoring (online mentoring, telementoring)

E-mentoring je mentoringovým vztahem mezi jedním adolescentem a jedním mentorem. Tato dvojice spolu komunikuje prostřednictvím internetu alespoň jednou týdně po dobu šesti měsíců až jednoho roku. Některé dvojice se mohou rozhodnout pro realizaci jednoho, dvou, tří osobních setkání z nichž poslední zpravidla trvání vztahu ukončuje. Mentor často slouží jako poradce ve škole, nebo při výběru povolání, případně jako pomocník a konzultant studenta při vypracování školního projektu. Během letních prázdnin může e-mentoring nahrazovat tradiční individuální mentoring a sloužit jako informační most mezi adolescentem a jeho mentorem.

Příkladem uplatnění, mimo zmíněné situace, jsou různé linky důvěry a krizové pomoci, dále konzultační služby apod. V poslední době nabývá na důležitosti dosažitelnost mentora prostřednictvím SMS a mobilního telefonu.


94Ministerstvo školství mládeže a tělovýchovy. Národní program rozvoje vzdělávání v České republice, Bílá kniha. Praha: Ústav pro informace a vzdělávání, 2001.

95PALÁN, Z. Lidské zdroje: výkladový slovník. Praha: Academia, 2002. ISBN 80-2000-950-7.

96Mentoring in America 2005: A Snapshot of the Current State of Mentoring. Vashington: [s.n.], 2006. 16 s.

97How to Build A Successful Mentoring Program: Using the Elements of Effective PracticeTM. Vashington: MENTOR/National Mentoring Partnership, 2005. 204 s. Dostupné z WWW: http://www.mentoring.org/eeptoolkit.

 

Anketa 1

Významný člověk z dětství:

Vrstevník - 12.5%
Rodič - 65%
Příbuzný - 5%
Pedagog, učitel - 10%
Jiný dospělý - 7.5%

Celkem hlasů:: 40
Hlasování pro tuto anketu bylo ukončeno. na: 31 pro 2016 - 00:00